Kapitola první

Ššššš-šššš-ššššššššššššš-šššš.

Páni, to je totální relax. Poslouchám, jak se vlny něžně rozlévají po opuštěné pláži – ššššššš – a jejich bílé čepičky zdobí uhlazený, nepošlapaný písek. Pak se vlnky zase vrací do moře. Ššššššššššš. Přicházejí a odcházejí. Sem a tam. Je to ta nejkrásnější ukolébavka na světě. Uklidňuje. Hladí. Uspává. Myšlenky se mi začínají rozutíkávat. Tělo se mi téměř nevznáší. Tomu říkám dokonalý klid těla i duše –
Píííp-píííp-píííp-píííp!
Uf. Houby klid. Jsem doma v Londýně, je pondělí ráno a budík mě doluje z postele. Srdce mi buší, hlava se vzpamatovává ze šoku. Přetočím se na bok, sundám si z očí aromaterapeutickou pleťovou masku a opatrně mrknu na budík: je 6:00. Zakručí mi v břiše. Fakt je tolik hodin? Hm. Ráno před prací mám osobního trenéra. Takže musím vstávat.
Píííííííp!!!!
A fofrem.
Típnu budík a odhodím deku. Mám nové povlečení. Je z organické nebělené bavlny. Prodavačka v John Lewis mě ujistila, že se mi zmírní alergie. Mám totiž hromadu alergií, což je docela trapné, protože pak vypadám jako ti módou praštění týpci, kteří nosí crocsy a připadá jim in, že mají alergii na pšenici. Jenže já doopravdy trpím spoustou alergií. Fakt. Každopádně jsem chtěla to povlečení zkusit. Zatím nevím, jestli mi pomohlo, protože při pohledu na ně se mi hned vybaví, kolik jsem za ně zaplatila, a rázem mám oči plné slz.
Budík mlčí a já v sobě hledám energii na vstávání. Paže a nohy mám roztažené, ležím rozpláclá na matraci, oční masku na čele. Zvlhčovač vzduchu vydechuje obláčky páry. V rohu šumí přístroj na vyluzování relaxačních zvuků. Zrovna je nastavený na „mořskou ukolébavku“, aby se mi líp spalo. Kromě té haldy alergií totiž ani nemůžu spát. Je to děs. Nedaří se mi vypnout. Jakmile zavřu oči, probudí se všechny možné i nemožné starosti a šmejdí mi v hlavě jako hejno mravenců.

 
 

Kdysi jsem se je snažila spočítat, podobně jako se počítají ovečky před usnutím. Samozřejmě jsem neusnula, naopak do mě vjela taková úzkost, že jsem vyletěla z postele a celou noc jsem se dívala na pořady o nepovedených plastických operacích. Druhý den jsem byla jako tělo bez duše a navíc mě od té doby děsí noční můry o omlazení vagíny. (Ujišťuju vás, že někdy může mít člověk zbytečně moc informací.) Takže takovéhle vylomeniny už absolvovat nehodlám. Když o tom mluvím, napadá mě, že by bylo fajn, kdybych v noci spala víc než pět hodin. Tu kapitolu v nové knížce Jak snadno najít sama sebe jsem dočetla skoro v jednu, takže večerka byla posunutá. Ale co, všechny úspěšné ženy toho moc nenaspí, ne? Margaret Thatcherová řídila zemi se čtyřmi hodinami spánku a o Madonně se píše, že vstává ve čtyři, protože provozuje aštanga jógu.
Zívnu, div si nevykloubím panty. Co kdybych si dopřála ještě pět minutek? To určitě nikomu neublíží.
Stočím se do klubíčka, ale vzápětí mě píchne osten viny. No, radši to nebudu přehánět a poležím si jen dvě minutky. Čeká mě náročný týden. Zítra mám jednání s potenciálním novým klientem. Je to kosmetický dentista Larry Goldstein. (Taky nevíte? Specialista na umělý chrup, fazety a bělení.) Působí v Los Angeles a má v péči velké hollywoodské hvězdy. Chce si v Londýně otevřít pobočku, takže hledá PR firmu, aby mu ji pomohla rozjet. Doufám, že si vybere tu moji. PR? Public relations, vztahy s veřejností, propagace, ovlivňování, přesvědčování a tak dále.
Na srdci mě zahřeje pýcha. Pořád nemůžu uvěřit, že mám vlastní firmu – Merryweather PR. Podle hodnocení obchodní sekce Telegraphu „patří ke špičce londýnských PR agentur. Specializuje se na zdraví a krásu a před třemi lety ji založila Charlotte Merryweatherová [to jsem já!], specialistka na PR a zkušená novinářka, která každému klientovi nabízí a poskytuje individuální přístup.“
Jo, to mi připomíná, že musím zkontrolovat, jestli má pan Goldstein nějaké speciální stravovací zvyklosti. Minulý týden jsem pro několik klientů rezervovala stůl v nové trendové suši restauraci, která má měsíční čekací dobu (a když tam chci ukořistit stůl, musím žadonit, naléhat a taky uplácet personál sliby, že se o restauraci oslnivě zmíním ve všech svých prezentacích pro tisk). Když jsme tam dorazili, zjistila jsem, že výkonná ředitelka společnosti je těhotná, takže nemůže jíst syrové ryby.
Pýchu následuje pád, konkrétně starosti, jak to dopadne. Dobře, nebudu to přehánět ani se dvěma minutami a spokojím se s jedinou minutkou pod peřinou navíc. Aha, ještě potřebuju odpovědět na mail osobnímu finančnímu poradci. Už mi bylo třicet, takže musím myslet na penzijní připojištění a úspory na stáří. Moje investice v jihovýchodní Asii vypadají dobře, zato penzijnímu fondu se nedaří. Zní to úžasně…, jen kdybych věděla, o čem vlastně mluví.
Pětapadesát vteřin.
Právě proto si musím objednat pár knížek z Amazonu typu Investování pro zájemce, kteří si donedávna mysleli, že Dow Jones byl velšský tenorista a tak.
Padesát vteřin.
Můj přítel Miles si taky myslí, že plánování budoucnosti je základ. Působí jako developer a ustavičně mluví o bezpečí a investicích. Když jsme spolu byli minulý týden v posteli, začala jsem si při rozhovoru o hypotékách na domy, které lidi kupují, aby je pronajímali, bla, bla, představovat, že se muchluju s Jakem Gyllenhalem. Takovéhle představy v poslední době mívám docela často…
Pětačtyřicet vteřin.
Ale to je normální, ve vztahu má takové fantazie každý. Vím to, protože to psali v jedné svépomocné příručce. S Milesem jsme rok a půl a máme perfektní vztah. Dobře, sex není vždycky na jedničku s hvězdičkou, ale na tom svět nestojí, ne? Když jsem byla mladší, znamenal pro mě hrozně moc, zato teď mám jiné priority.
Čtyřicet vteřin.
Třeba čisté oblečení. Hm, musím skočit do čistírny.
Pětatřicet vteřin.
A taky nakoupit. Jídlo nakupuju v supermarketu, který se specializuje na organické potraviny. Jednou jsem tam u brambor King Edward zahlédla Gwyneth Paltrowovou. Ten obchod sice je příšerně drahý – banán vyjde na dvě a půl libry –, ale snažím se jíst zdravě a potrpím si na vyváženou a organickou stravu. Poslední týden byl fofr, takže mám vymetenou lednici.

 
 

Teď lžu. V lednici je plno věcí. Třeba plesnivá zelenina. To je asi jediná nevýhoda organických potravin. Strašně rychle se kazí, protože nejsou napěchované konzervanty a éčky. Upřímně řečeno se mi stává víc než často, že půlku lednice vyházím a jdu se najíst někam jinam.
Třicet vteřin.
Aha, abych nezapomněla. Na dnešek jsem Milesovi slíbila, že uvařím večeři. No, „uvařím“ je silné slovo. Obvykle to vypadá tak, že z tašky vysypu předpranou roketu, pak propíchnu pytlík s rizotem porcini (lidsky řečeno s hříbky) ze supermarketu. Jo, polotovary do mikrovlnky, to je moje. Sice jsou drahé, ale vyplatí se. Řekněte sami – už jste někdy vařili rizoto? Trvá to věčnost. Bez přehánění hodiny. Člověk nedělá nic jiného, než pobíhá po kuchyni, každých pět minut míchá zeleninu, až ho karpální tunely bolí jako čert, a u jídla je pak stejně sťatý, protože to bílé víno, které patří do rizota, samozřejmě dopil, aby nezvětralo. (Kromě toho se při míchání musíte něčím zabavit, vždyť je to ukrutná nuda.) A aby toho fakt nebylo málo, tak jídlo je samý žmolek a nestojí za nic. Jenže ho nevyhodíte, protože ho máte jako pro armádu. Ze dvou hrnků rýže jsou totiž zázrakem tuny jídla, takže rizoto, vlastně tu divnou kaši, dojídáte několik týdnů.
Mysl mi běží svými obvyklými sto padesáti kilometry za hodinu. Překulím se na záda a připlácnu si polštář na prsa.
Pětadvacet vteřin.
Když nad tím přemýšlím, tak dneska nákup nestihnu. No co, půjdeme na večeři do restaurace, nevadí. Aspoň vyzkoušíme tu novou kousek od mého bytu. Otevřeli ji před pár týdny, měla by být docela extra a pořád čekám na vhodnou příležitost, abych tam zašla.
Dvacet vteřin.
Trhnu sebou. No jo, vždyť táta má dneska narozeniny! Nejradši bych si dala pár facek. Mamka mi minulý týden nechala tři vzkazy na záznamníku, a já na to stejně zapomněla. Neposlala jsem mu přání. Bude ho to moc mrzet, protože na pohlednice k narozeninám si potrpí. Loni jsem mu poslala elektronické blahopřání, protože jsem měla práce nad hlavu jako vždycky, ale když jsem mu pak volala, byl z toho přešlý. Nakonec si telefon musela vzít mamka, nebyla s ním řeč. Začala mi nadšeně vyprávět, že sousedi přistavují barák.
Patnáct vteřin.
Stáhne se mi žaludek. Nech toho, Charlotto, nestresuj se. Jinak zase budeš mít v dekoltu vyrážku, celý týden budeš muset nosit roláky a budeš vypadat jako Diane Keatonová ve filmu Lepší pozdě nežli později. Zavolám do Interflory a požádám je o expresní dodávku. Je přece jedno, že je to chlap. Kytky má rád každý. Třeba by mohli uvázat kytici z mužských barev nebo tak něco.
Deset vteřin.
Existují kytky v námořnicky modré barvě?
Pět vteřin.
Konec. Čas vypršel.
Vydrápu se na lokty a vyndám z pusy tlumítka. Zubař tvrdí, že skřípu zuby. Když prý nebudu nosit tlumítka, jak tomu udělátku říkám, ze zubů mi zbudou pahýly a budu vypadat jako Shane MacGowan z Pogues!
Ne, neřekl, že budu vypadat jako Shane MacGowan, ale to jen proto, že nezná jeho ani skupinu Pogues. Na tom nezáleží, rozhodující jsou tlumítka. Stály mě přes tisíc liber. Moje nejlepší kamarádka Vanessa mi řekla, že jsem blázen. Podle ní jsem ty peníze měla investovat do dovolené, protože si nutně potřebuju odpočinout. Vanessu mám moc ráda, ale podle mě je blázen ona, ne já. Mám jet na dovolenou? Copak na ni mám čas? Kromě toho odpočívám při spoustě věcí, například dělám pilates. No, dělám je asi trochu silné slovo, protože jsem ho zkoušela jednou a usnula jsem. Každopádně jsem měla velké úmysly cvičit pravidelně. Pak si při koupání zapaluju vonné svíčky, do vody liju levandulový olej a popíjím přitom chlazené Sauvignon Blanc. Připouštím, že v poslední době jsem si tenhle luxus nedopřála, spíš vždycky vletím do sprchy a cestou popadnu holítko. Ale myslím na to. Jo, kromě toho poslouchám relaxační cédéčko Paula McKenny. Poslala mi ho mamka. Někde ho mám, určitě. Asi v šuplíku.
Až budu mít chvilku, rozhodně si ho pustím. Když nad sebou přemýšlím, asi bych neřekla, že jsem v klidu a pohodě, ale uvažte sami, kdo takový poslední dobou je. Navíc mám firmu.
Musím splácet hypotéku. Mám i plno dalších povinností, mimo jiné se potřebuju starat o vrásky kolem očí. Prostě mi už není jednadvacet. Díky bohu. Tehdy jsem si pronajímala pokoj, měla jsem děsnou práci a neměla jsem ani vindru. Teď šéfuju úspěšné PR agentuře, mám krásný byt v zelené čtvrti západního Londýna a jezdím si v Beetlu. Můžu si chodit do restaurací, nakupovat značkové oblečení a jezdit na drahé dovolené. Nic z toho nedělám, protože nemám čas, ale mohla bych. Zato mám osobního trenéra. Což mi připomíná… Vypotácím se z postele, teplé flaušové pyžamo vyměním za sportovní oblečení a pádím k oknu. Rozevřu žaluzie a roztáhnu závěsy. Venku je tma jako v pytli. Pár vteřin pozoruju tichou, liduprázdnou ulici. Je mi jednatřicet a mám život, o jakém jsem vždycky snila Zazvoní zvonek u dveří. Vytrhne mě z myšlenek. Odvrátím se od okna.
„Už běžím!“ zavolám. Promnu si oči a jdu otevřít.