Kapitola první

Nejanči, vždyť tu někde musí být.

Lítám po ložnici a přehrabuju věci. Vylovím kosmetickou tašku a zajedu rukou až na dno. Vím, že zbytečně. Znáte někoho, kdo by si dával lesk na rty do kosmetické tašky? To spíš by se našel v kapse kabátu, který jste nevytáhli ze skříně už léta, nebo leží na dně jedné zčetných kabelek, které střídáte jako ponožky, nebo zapadl mezi polštáře pohovky, samozřejmě bez uzávěru, proto na sebe upozorní až ve chvíli, kdy se růžová lepkavá skvrna šíří všude kolem, což už je pozdě.

Do háje! Kam se mohl podít?

Vyklopím obsah kosmetické tašky na toaletní stolek. Zděsím se, jaká je toho hromada. Přeletím očima pokoj. Takový binec! Všude se něco válí, což se mi z duše protiví. Jsem pyšná na svou pořádkumilovnost, jenže už přes půl hodiny vyhazuju všechno oblečení na postel, abych našla něco, v čem se budu cítit sexy. Však si umíte představit, jak to teď u mě asi vypadá. Svršky se kupí jako pyramida a z mé milované měkoučké bílé peřiny, kterou jsem si pořídila ve White Company za horentní sumu, není vidět ani ždibíček. Vrší se na ní džungle barevných hadříků. Co se nevešlo na postel, leží přehozené přes židli, něco jsem naházela přes křídlo skříně ajedna sukně se dokonce omotala jako laso kolem kovové garnýže.

Sakra! Chytím sukni za lem a táhnu dolů, jenže marně. Sukně tam drží jako přibitá. To je kvzteku! Zatahám ještě jednou apořádně. Garnýž výhrůžně zaskřípe. Do háje! Kašlu na to! Teď nemám čas dávat ložnici do pořádku. Už mi nezbývá moc času.

Pospíchám ven zložnice aposkakuju mezi rozházenými ramínky jako v minovém poli. (Už se vám někdy stalo, že jste šlápli bosou nohou na ramínko? Ujišťuju vás, že je to milionkrát bolestivější než šlápnout na koncovku kabelu.) Potřebuju ještě nutně do koupelny. Uznávám, že ztracený lesk na rty není žádná tragédie a tím pádem ani důvod kpanice, ale na druhou stranu mi bude chybět, protože reklama slibuje, že zvýrazní rty, aby vypadaly plnější – asi jako když dostanete žihadlo do rtu, nebo když se narodíte sobrovskými rty jako Mick Jagger.

Ale jak jsem řekla, tenhle malér se jen těžko vypracuje na přední stránky celonárodních deníků. Ve srovnání stím, co se děje ve světě, se tenhle drobný kolaps nevyrovná ani globální recesi, ani politické krizi, natož přírodní pohromě.

NENÁVRATNĚ ZTRACENÝ LESK NA RTY V CELÉ ZEMI ZAVEDENY ZÁTARASY, LUXUSNÍ VOŇAVÝ LESK ZMIZEL BEZE STOPY. ZOUFALÁ MAJITELKA RUBY MILLEROVÁ TVRDÍ, ŽE SI NEVZPOMÍNÁ, KDY HO VIDĚLA NAPOSLED.

Jenže dneska to nemůžu vzdát. Dneska na tom záleží.

Škubu zásuvkami v koupelně tak zuřivě, jako bych přišla o rozum. Prohrabávám se hromadami kelímků a tubiček. Mám tady kompletní drogerii. Jinak se to nedá nazvat, než že se ze mě stal závislák. Nedokážu odolat pokušení pořídit si další kosmetický výrobek, hlavně když se objeví v akci „Vezmi tři, zaplať dva!“ – pak se divte, že se šuplíky plní po okraj. Do očí mi padne tubička skrémem na ruce a já krátce zaváhám – jindy bych se tím spokojila, natřela bych si rty, aby se aspoň leskly, abasta. Dneska to ale nejde. Dneska potřebuju mít rty jako zralé maliny!

Strčím bokem do šuplíku a zachytím svůj odraz v zrcadle. Léto už je na obzoru a já mám na sobě fungl novou blůzu, co jsem si pořídila minulý týden vjednom butiku, kde musíte kontrolovat cenovky co nejméně nápadně, protože vás vjednom kuse špehuje prodavačka, a kdyby to zmerčila, koukala by vás rychle vypakovat z krámu.

Byl to docela traumatický zážitek, to se rovnou přiznám, protože jsem v takovém butiku nakupovala prvně v životě. Normálně se jim vyhýbám, jelikož se vnich necítím dobře – respektive se vnich necítí dobře moje kreditka. Jak by vám na mě prozradila moje sestra Amy, já na módu nejsem. Nebo abych to vyjádřila přesněji, móda je pro mě španělská vesnice. Ne že bych se nepokoušela si ji ochočit, ale vždycky to dopadne průšvihem. Kupuju si časopisy, abych zjistila, jaké trendy letí, pokouším se sladit doplňky, ale nakonec vždycky vypadám jako přezdobený vánoční stromek. Došla jsem kzávěru, že bude jistější, když se budu držet své osvědčené zásady: džínsy, trika, legíny. Na ty je vždycky spolehnutí.

Nicméně moje skříň přetéká módními přehmaty, akdyž potřebuju udělat dojem, je z čeho vybírat. A to je přesně dnešní případ. Urovnám si stojáček blůzy. Je ušitá z nádherného heboučkého hedvábí amá lichotivý výstřih. Přední díly se zapínají na perleťové knoflíčky, tak jsem si je nechala ukrku rozepnuté, abych to trochu oživila. Taky jsem si vzala pušapku, abych dohonila, co mi příroda nedopřála. Takový nevinný podvod.

Žaludek se mi zahoupe nervozitou, ještě letmo zkontroluju mejkap, aby vypadal přirozeně. Což je samozřejmě protimluv, protože přirozeně vypadám jako bledule, celý den jen dřepím na zadku, piju jedno kafe za druhým anacpávám se sušenkami, tak jako bych mohla mít pleť svěží jako broskev?

A ještě vlasy. Nakrčím nespokojeně nos. Vypadají jako zdrclý piškot. Načechrám je prsty, aby se zvedly od hlavy, a prostříkám lakem, aby se dostal až ke kořínkům. Chci vypadat jako herečky ve filmu, když ráno vstanou zpostele. Sexy rozcuch, tak jak se to popisuje v módních časopisech.

Což je pochopitelně holý nesmysl. Snad si nemyslí, že jim na to někdo skočí? Každý přece ví, že když ráno vstanete, máte přeležené vlasy, co trčí do stran přesně na opačnou stranu, než by měly.

No nemám pravdu?

Vtom mě přepadnou pochybnosti.

Co když mám tyhle trable jenom já? Co když jsou ostatní úplně v pohodě?

Vdechnu neopatrně trochu laku na vlasy a rozkašlu se. Přestanu mačkat ventilek a zarazím se. Mrknu na hodinky! Krucinál! Už je nejvyšší čas!

Vrazím do obýváku, zakopnu o jezevčíka Heathcliffa, co se mi vjednom kuse motá pod nohama. Tak trochu mi jeho chování připomíná tátu v dobách, když jsem čekala, až si mě vyzvedne můj první kluk a vyrazíme spolu na rande. Heathcliff roztrpčeně zakňučí. „Zlato, co to děláš?“ pokárám ho. Zvednu ho do náruče a podrbu pod bradou, abych si ho udobřila.

Vím moc dobře, oco běží. Heathcliff si mě žárlivě střeží jako oko v hlavě. Připadám si zas jako v pubertě. Jenže dneska mě nehlídá táta, ale pes.

„Běž si ven hrát,“ pobídnu ho avystrčím do zahrady. Francouzské okno je otevřené dokořán. Venku je krásně, červen už se hlásí oslovo. Přesně takový den, o jakém sníte celou dlouhou zimu, kdy trčíte zavření doma nebo v kancelářích, za okny plískanice a neustálé pološero a kdy si říkáte, že jen blázen by si dobrovolně vybral k životu takové ohavné místo, jako je Londýn, a v duchu či hlasitě ho proklínáte a posíláte k čertu.

Ale jen co přijde první teplý den, šmolkově modré nebe se rozzáří, parky pokropí sluneční paprsky a na chodníky se rozlijí venkovní terasy a kavárny, okamžitě si tohle město zase zamilujete a zapomenete, že jste ho kdy nenáviděli.

„Honem,“ opakuju a šťouchnu do něj bosou nohou. Heathcliff se skutálí do zahrady ajá nedočkavě otevírám notebook. Při psaní knížek, zvlášť když pracuju z domova, si nemusím dělat starosti s mejkapem, vlasy smotám ráno do uzlu, zabalím se do odrbaného froté županu a nohama vklouznu do pantoflů z ovčí kůže. Vypadám sice pak jako hastroš a pošťák z toho mívá smrt, ale nemám důvod se fintit.

Podívám se na sebe do monitoru. I kdybych ze své fantazie vymáčkla maximum, ani vzdáleně nepřipomínám sebevědomou ženskou, z které vyzařuje přirozený sexappeal.

Žaludek se mi převalí nervozitou. Co blázníš?okřiknu se. Copak jde o první rande, to už máš dávno za sebou, a vůbec –

No tohle! Tak tady vězí! Zatracený lesk na rty! Strčila jsem ho do kelímku na tužky. Popadnu ho a začnu si obtahovat rty. Vtom už mi ale zvoní Skype.

Tak dělej! A je to!

Na monitoru se objeví tvář. Tmavé vlasy, vysoké strniště, ale hlavně ty nejkrásnější hnědé oči, co znám.

Jack!

„Nazdar, kotě!“ broukne ašibalsky se usměje. Jeho úsměv odhalí dokonale bílé zuby. Typický Američan.

Srdce mi poskočí nedočkavostí. Je to sice už pět měsíců, co jsme se prvně potkali, ale jeho úsměv na mě zabírá úplně stejně jako tenkrát.

„Moc ti to sluší.“

Cítím, jak rudnu.

„To myslíš vážně?“ špitnu a dělám překvapenou, jako kdybych celou hodinu nelítala zložnice do koupelny azase zpátky, abych vypadala nejlíp za posledních pět let.

„Ty sis udělala něco s vlasy?“

„S vlasy?“ Sáhnu si do vlasů a cítím cosi jako hřebíky. Opatrně si je připlácnu k hlavě. „Ne, ještě jsem se dneska nečesala…,“ vymlouvám se s maskou nevinnosti a doufám, že to na mě nepraskne. „Píšu od rána, až se ze mě kouří, neměla jsem čas se ani učesat, natož kouknout do zrcadla…“

Já vím – řeknete si, že jsem děsná lhářka, ale divíte se mi? Jedna věc je, že vás přítel vídá i ve stavu, než jste schopná otevřít dveře aukázat se světu, ale to bývá vdobě, kdy už žijete vedle sebe den co den, jenže když máte vztah na dálku, všechno je nové a ještě jste si nezvykli ukazovat se bez všech příkras.

Připadá mi to jako včera, když jsme se líbali na zasněženém londýnském chodníku. Někdy mám pocit, že bych se měla štípnout, abych měla jistotu, že se mi to nezdá. Pořád nemůžu uvěřit, jaké jsme na sebe měli štěstí a že jsme se potkali hned dvakrát. Nejdřív v tom vlaku v Indii, to byla šance jedna ku milionu, ale narazit na sebe v davu lidí v Londýně, to už nemůže být jen šťastná náhoda. To je něco jako osud…, nebo snad zázrak?

Ale láska je přece tak trochu zázrak, nebo ne?

Na zlomek vteřiny zaletím ve vzpomínkách zpět. Nemůžu uvěřit, že jsem málem přestala věřit, že existuje opravdická láska. Moje srdce připomínalo boxerský pytel, co dostal ran, že se sypal na prach. Byla jsem přesvědčená, že láska je jen výmysl, taková pohádka. Ale Indie a Jack mi znovu ukázali, že to tak není. A tak mi nezbylo než se zamilovat nejen do Indie, ale i do Jacka.

A když jsme se konečně našli, slíbili jsme si, že se už nikdy nesmíme ztratit, Jack zrušil hotel a nastěhoval se ke mně. Nakonec zůstal v Londýně celé dva týdny. Díky Skypu a mailu mohl udělat spoustu práce na dálku, ale pak se musel vrátit zpátky do Států. Odjela jsem ho vyprovodit na letiště a snažila se ze všech sil nebrečet, když jsem mu v odjezdové hale musela zamávat.

„Myslím to vážně, ohromně ti to sekne,“ opakuje Jack a uznale špulí pusu. „Máš nějaké nové šaty, nebo ne?“ To mě probere, abych se vrátila do reality.

Snažím se ovládnout, abych se neusmívala štěstím jako blecha, ale nejde to. „Ale ne, je to jen blůza,“ bráním se statečně.

„Jenom blůza?“ Jack zvedne tázavě obočí.

„Ale jdi,“ kárám ho pokrytecky.

„Tak mi ukaž, Ruby, co máš tam dole,“ dobírá si mě Jack.

„Jacku!“ vypísknu naoko pohoršeně. Upřímně řečeno, desetitýdenní odloučení si na mně vybralo svoji daň, a tak se okamžitě chytám každé příležitosti.

„Chci to vidět!“

Vtom ve mně zatrne a s flirtováním je rázem konec.

„Neříkej mi, že se z tebe stala stydlivka od té doby, co jsme se viděli naposled.“ Jackovi se šibalsky zableskne v očích.

A já se hroutím strachy, jak se z toho vyvlíknu. Průšvih je v tom, že jsem se neobtěžovala, abych si navlíkla i něco dolů. V kameře to stejně není vidět, ujišťovala jsem se. Připadám si jako moderátorky zpráv vtelevizi, které vidíte navlečené do elegantních kostýmků, ale kdyby si z nich chtěl některý kameraman vystřelit a najel kamerou pod stůl, celý národ by zůstal paf, až by zjistil, že moderátorky sedí ve studiu jen ve spodním prádle.

„Asi to tak bude…,“ chytám se jeho nápovědy. Z našeho flirtování se ale vytratil zápal, protože čekám sobavami, kam se bude konverzace ubírat dál.

„To ti tak věřím,“ ušklíbne se Jack vševědoucně. „Nejvyšší čas, abych tě to odnaučil.“

„Už se těším,“ chytám se šance aodměním ho zářivým úsměvem.

Ve skutečnosti jsem na tom ale ještě hůř než ty moderátorky vtelevizi. Nemám na sobě sice spodní kalhotky, ale zato kalhoty od pyžama. Což zní docela nevinně a snad i přiměřeně roztomile, nebýt toho, co je to za kalhoty.

Jsou to kalhoty od úplně nového pyžama!

„Stejně ale trvám na tom, že chci vidět, co máš dole na sobě,“ naléhá vytrvale Jack.

Krucinál! Proč mám vždycky takový pech! Pyžamo jsem dostala kVánocům od mámy, je zčerveného flanelu se spoustou bílých sobů a vánočních hvězdiček. Uznávám, že jsou dost infantilní. Korunu jsem tomu ale nasadila tím, že ho nosím i teď, když už se blíží léto. Akdyž si ktomu představíte luxusní šifónovou blůzičku vkombinaci s pantoflemi z ovčí kožešiny, polezou vám oči z důlků a budete si říkat, že mi kape na maják.

„Fakticky bys to chtěl vidět?“ vyptávám se opatrně a naháním čas, abych něco vymyslela.

„To si piš,“ přikyvuje Jack.

„Hmm… tak na to si budeš muset počkat,“ pohrávám si s ním.

Jack protáhne tvář. „Kristepane, nemuč mě tak dlouho.“

„Ani za nic ti to neukážu,“ opakuju a vrtím rozhodně hlavou. Vtom mě osvítí spásný nápad. Jasně! Přece mu nedám všechno lacině? Kam bych to dopracovala? Pak se mu rychle okoukám a zevšedním. Avšednost zabíjí zájem. Musím ho udržovat nažhaveného, to je doporučovaná strategie.

„Na co si to hraješ, Ruby?“ broukne Jack varovně, jako by mi četl myšlenky.

„Však víš, co se říká,“ odbudu ho sladce, „na to nejlepší se vyplatí počkat.“

„Proč děláš najednou takové drahoty?“

To se mi povedlo, jásám v duchu. Škoda že Jack tuhle ironii ne ocení, protože nevidí tu moji alpskou kombinaci. Aco by na můj aktuální herecký výkon řekla Shrimptonová, ta protivná nafoukaná učitelka ze školního dramaťáku? Ta, co mi napsala do slovního hodnocení, že se pro jeviště nehodím, protože neumím hrát, jen deklamovat.

„Ani nevíš, jak strašně moc mi chybíš,“ konstatuje Jack apokývá hlavou. Naše oči se střetnou. Oba víme, na co myslí.

„Mně taky,“ hlesnu. V podbřišku cítím trnutí a horko. Je to fakt, když se říká, že láska bolí. Prožívám to na vlastní kůži. Srdce mě bolí od chvíle, kdy se za Jackem zavřely automatické dveře odbavovací přepážky. Myslela jsem, že mi pukne bolestí nebo že z toho zešílím. Ajeho návrat se oddaloval skaždou další pracovní povinností. Tak jsem docela brzo zjistila, že Jack bere svoji práce hodně vážně. Skoro se nebojím prohlásit, že je workholik. Ale naštěstí se zase uvidíme. A brzo.

„Už to nebude dlouho trvat,“ dodává Jack, jako by mi četl myšlenky. „Za osmačtyřicet hodin budu u tebe.“

„Za čtyřicet tři,“ upřesňuju.

„Ty to odpočítáváš?“ dobírá si mě potěšeně.

„Já? Vůbec! Kdy že to máš vlastně přijet? Nějak mi to vypadlo,“ přehrávám nezájem.

Jack se směje. „Já odpočítávám každou hodinu a klidně se ti přiznám. Přece si nemyslíš, že bych si dovolil prošvihnout tvoje narozeniny?“

„To mě utěšuje.“

„A šanci válet se celý víkend ve stylovém venkovském hotýlku?“ pokračuje ve škádlení.

„Cože? Ty darebáku!“

Jack se spokojeně zachechtá. Protože mám příští týden narozeniny, objednala jsem pro nás dva ubytování v jednom z těch módních hotelů s wellness programem, které dneska tak letí. Když člověk nikoho nemá, přesně takhle si představuje romantickou idylu, kdy máte čas jeden pro druhého a užíváte si rozmazlování, pohodlí a radovánek, které zázemí hotelu nabízí. Znáte přece ty fotky, jak se zamilovaní ksobě tulí před hořícím krbem nebo si hoví ve vířivce a k tomu popíjejí šampaňské? Normálně z nich máte depku, protože nechápete, že vám se takový život na sto honů vyhýbá.

To už omně ale neplatí. Ijá konečně mám někoho, ským to můžu podniknout! Sbalila jsem neuvěřitelně pohledného Američana, pro kterého je hračka odletět ze Států do Anglie a unést mě do lůna anglického venkova. Už se nemůžu dočkat, až se zabalíme do huňatých froté županů, vypleníme hotelový minibar, budeme se rozvalovat v posteli s nebesy a –

„Počkej, Ruby, přece víš, že to nemyslím vážně,“ uklidňuje mě Jack avrací mě do reality. „Ale tvoje narozeniny musíme oslavit tak, abys na to nikdy nezapomněla.“

„Jasně,“ pípnu a vzrušením mi zčervenají tváře. Páni, jak je to dávno, co jsme spolu… řeknu to na rovinu, po Skypu si sexu moc neužijete. Akorát vás to nažhaví, ale skutek utek.

Taky se přiznám, že jsme to s Jackem přes Skype zkoušeli. Fakt je, že to nebylo nic moc. A je to moje vina. Nechci tvrdit, že jsem nějak prudérní, koneckonců jsem se vrhla Jackovi do náruče první a hned jsme se milovali – vlastně jsem mu nedala šanci, aby vycouval. Myslím ale, že nic nenamítal. Spíš je problém vtom, že nesnáším kameru a foťák. Nenávidím, když se vidím na fotkách, takže představa, že bych se měla vystavit kameře při tom, když –

Ne, to prostě nešlo.

Vtom nás přeruší vyzvánění telefonu na pozadí. Jack vezme iPho- ne do ruky aotráveně se zašklebí. „Promiň, zlato, volají mi zpráce.“

„Vždyť je neděle…“

Jack udělá významný obličej. Zklamaně zachmuřím čelo. Povídali jsme si ani ne dvě minuty.

„To nic,“ tvrdím statečně. „Vždyť se uvidíme.“

„Osobně,“ dodá Jack apovzbudivě se usměje. Apak se na mě podívá tak, až se celá zachvěju. „Ruby –?“

„Copak?“

„Určitě mi neukážeš ani na vteřinu ten svůj fantastický zadek, abych si připomněl, co mi tady celou dobu tolik chybí?“

Čert aby to vzal! Už je to zase tady! „Ehm… ne, ne… to nejde… jak jsem říkala… na to nejlepší se vyplatí počkat,“ blekotám zmateně a trapně se culím, abych v něm vzbudila dojem, že mi jde jen o to, jak ho co nejvíc nažhavit.

„To bych do tebe neřekl, že jsi taková zlá, Ruby,“ poznamená Jack s mírnou výčitkou a vzápětí mi jeho tvář zmizí z monitoru.

Svalím se úlevou na stůl alapám po dechu. To bylo ovlásek! Kdo by tušil, že je vztah na dálku takový stres?

Naštěstí už to nebude dlouho trvat, uklidňuju se. Ještě se dvakrát vyspím a Jack bude se mnou. Všechno to odloučení si vynahradíme a bude nám krásně.

Fantazie mi přičaruje nejrůznější scény, jak si budeme vynahrazovat ztracený čas, ale pak se zarazím. Deset týdnů mě žádný chlap neviděl nahou – Heathcliffa nepočítám.

Tím se přece trápit nemusím, ujišťuju se pohotově. Jack mě miluje takovou, jaká jsem. Je mu jedno, že mám na stehnech trochu celulitidu, že mi z džínsů leze bříško. Když někoho fakticky milujete, na takových věcech vám nesejde. Láska je přece slepá, nebo ne? Jack si nevšimne, že jsem si skoro tři měsíce nedělala peeling, neholila intimní partie a zapomněla si bělit chmýří pod nosem –

Zarazím se. Kristepane, copak jsem tak blbá? Tak slepý přece Jack není!

Atím to nekončí. Jak to umě doma vypadá? Rozhlédnu se kolem a vidím svůj byt novýma očima. Z vázy smutně trčí suché kytky. Všude se válí hrnky od kafe a ložnice vypadá, jako by tam řádila vichřice. Kde je nějaká útulná atmosféra? Vůně domova? Svíčka na krbové římse? Kdyby sem vtrhl Jack teď, nenašli bychom ani moji postel, jaký je tu binec.

Kouknu se na hodiny. Klid. Mám ještě dvaačtyřicet hodin na to, abych všechno připravila. Abych se připravila na lásku. Vyskočím ze židle.

Odpočítávání právě začalo.

Jak vytvořit hnízdečko lásky – seznam

Pro jistotu jsem si sepsala, co budu potřebovat, abych na něco nezapomněla.

1. Vonné svíčky

Musím vám nalít čistého vína. Nemám ponětí, proč se kolem nich nadělají takové cavyky. Uznávám, že vypadají hezky a taky krásně voní, ale všimli jste si, kolik stojí? Auž vůbec nechápu, proč nám ve všech těch časopisech doporučují zapálit si vonnou svíčku, když si chcete dát nohy nahoru a odreagovat se.

Podle mě fungují přesně naopak, protože já mám vždycky hrůzu, že je nechám hořet azapálím celý barák. Dokonce se mi jednou stalo, že jsem si na ni vzpomněla, když jsem si to rozdávala sjedním chlápkem. Museli jsme toho nechat ajá ji šla do obýváku uhasit. Nemohla jsem se vůbec soustředit.

Nechtějte slyšet, jak se ten můj vztekal.

Nejspíš za to může moje máma. Jako všechny správné matky mě učila, abych si dávala pozor a vyhýbala se nebezpečí – průšvih je vtom, že moje máma vidí malér za každým rohem. Vy se rozplýváte nad něžnou svíčkou sjemnou vanilkovou vůní, zato ona už slyší houkat hasiče. Vy se těšíte na bazén u hotelu, ale ona už vás vidí na vozíku se zlomeným vazem. Podobně ambivalentní vztah mám iknásledující položce.

2. Šampaňské

Když jiní vidí láhev krásně vychlazeného šampaňského, tak se těší na bublinky, já se ale krčím strachy, aby mi špunt nevyrazil oko. Už vidím, jak se Jack spiklenecky culí a sloupává zlatou fólii – a já házím šipku a s jekotem se schovávám za křeslem. No řekněte, nejsem cáklá?

Další položka mi už naštěstí takovou hrůzu nenahání.

3. Masážní olej

Abychom se mohli vzájemně krásně masírovat. Ostatně kdo by se bránil takové rozkoši? Jenže když jsme to zkoušeli posledně, Jack přišel na řadu první aužil si krásnou hodinku. Když došlo na mě, byl s masáží za pět minut hotový. Tentokrát mu musím vysvětlit, že masáž je něco jako dárek k Vánocům: největší radost člověk má, když může toho druhého obdarovat.

4. Čokoláda

Vygooglovala jsem si deset největších afrodiziak avyšlo mi, že čokoláda jasně vede. Prý v sobě obsahuje fenylethylamin, což je jakýsi hormon, který se uvolňuje během orgasmu. Stejně nechápu, k čemu potřebuju tuhle záminku, když dostanu chuť na čokoládu, no ne?

5. Ústřice

Tohle je podle mě úplná blbost. Chtěla jsem je původně koupit, protože prý povzbuzují libido, ale vživotě jsem je nejedla, takže není jisté, jestli na ně nejsem alergická. Co kdybych dostala anafylaktický šok? (Díky, mami.)

6. Chřest

Na chřest sice asi žádná alergie neexistuje, jenže vám po něm zase divně páchne moč, takže nechápu, jak by mohl fungovat jako afrodiziakum.

7. Kytky?

Na rozdíl od kytek, které jsou absolutně neškodné. Ikdyž… ti, co trpí sennou rýmou jako moje sestra Amy, by si tím asi tak jistí nebyli. Možná bude lepší, když koupím nějakou pokojovou kytku.

8. Muzika?

Tohle je trochu ožehavý úkol. Jack poslouchá všechny ty nejnovější módní kapely, okterých jsem vživotě neslyšela. Když si všiml, co mám viPodu za staženou muziku, chechtal se jako blázen. To byla od něj podpásovka. Nechápu, co má proti Abbě. Krásně se na to tancuje, když se připravuju na společnou noc plnou vášně.

Což samozřejmě Jack nikdy neuvidí – mám ještě všech pět pohromadě

9. Zubní nit

Jack je Amík. A ti si potrpí na dentální hygienu.

10. Marmeláda a arašídové máslo

Tady to platí dvojnásob.

11. Dývko se Hrou o trůny

Zamilovaní spolu přece musejí sdílet své zájmy. Mám ale pech, protože tenhle žánr mě míjí.

12. Já!!!

Když nás čeká noc plná vášně, chce to víc než jen zapálenou svíčku a vázu plnou květin. Musím připravit taky sebe. Jak ví každá normální ženská, tak to chce vyvinout značné množství energie, aby člověk vypadal svůdně. Rozhodně víc, než když vyrazí do města obhlídnout, co mají nového za výlohou.

13. Peeling

Kdo by chtěl dobrovolně hladit ještěrku? Koupila jsem si lufu a kelímek s peelingem a včera večer strávila půlhodinu ve sprše. Návod sliboval výsledky srovnatelné s lázeňskou procedurou a moje kůže měla být hladká a jemná jako hedvábí, jenže jsem to asi přehnala s tou důkladností, byla jsem pak rudá jako rak a celá flekatá.

Teď mě napadá, že by to nedopadlo tak katastrofálně, kdyby nebylo hydratačního oleje.

14. Hydratace

Jindy se zarytě držím osvědčené nivey, ale někde jsem se dočetla, že nejlepší hydrataci zajistí olivový olej, tak jsem se hned po peelingu natřela extra panenským olivovým olejem. Jenže jsem se pořádně nekoukla na obal a strčila do košíku ochucený olej. Že byl s příchutí chilli, jsem si všimla, teprve když mi začalo tělo hořet, jako bych se polila benzinem a zapálila.

Poznámka: Věřte mi, že takhle si žhavý sex představovat nechci.

15. Umělé opálení

Solárkové opálení se mi hnusí. Jednak všechny krémy divně smrdí a za druhé si zničíte povlečení. Jenže já jsem od přírody bílá jako sejra a ještě navíc pihatá. Líbilo by se mi mít bronzově opálené tělíčko od sluníčka, jenže jsem se ještě nestačila vystavit po zimě hřejivým paprskům.

Rozhodně jsem si nepředstavovala, že budu vypadat jako dýně. Doufám, že než se uvidím s Jackem, tak se to smyje. Musí.

16. Vybělit si knírek

Prober se! Přece nechceš vypadat jako stará matikářka na základce! Kam to chceš dopracovat? Že si přestaneš holit nohy amísto toho nosit tělové silonky? Takže nezbývá než…

17. Oholit úplně všechno

Normálně si holím jen bikiny linii kolem kalhotek, jenže včera mě kamarádka, co žije vL.A., přesvědčila, že vHollywoodu teď frčí kompletní brazilská depilace. „Prostě shodíš všechno,“ hučela do mě. „Je to Amík, bude nadšený!“ rozplývala se v mailu. Tak jsem se nakonec rozhoupala a objednala se do salonu Blitz.

Zpětně si říkám, že mě mohl název varovat, ale když jsem tam vlezla, bylo už pozdě. Do kabinky si mě odtáhla jakási Ukrajinka ahoukla na mě zhurta. „Udělat jóga!“ Když jsem nechápala, popadla mě za nohy a roztáhla mi je jako olympijské gymnastce, když se chystá udělat roznožku. A než jsem se nadála, začala mi natírat intimní partie vařícím voskem.

Věřím, že není daleko doba, kdy se do muzea středověkých mučíren dostanou hollywoodské praktiky. Návštěvníci budou trnout hrůzou, jaká muka jsme dobrovolně snášely, abychom se držely módního diktátu. A dokonce jsme za to solily prachy!

Nevím, jestli jsem se vám už zmínila, ale když si chce ženská užít trochu potěšení, stojí to majlant. Mám dojem, že si sex nebudu moct brzo dovolit, protože to fakt leze do peněženky. Jistě tušíte, kam tím mířím.

18. Spodní prádlo

Normálně si kupuju spodní prádlo v Marks & Spencer, protože je kvalitní, pohodlné a dá se prát v pračce. Nic z toho neplatí o krajkových kouscích, co jsem přinesla zabalené do pastelově růžového hedvábného papíru. Ale tím se nemusím trápit. Tohle prádlo není na nošení, je na svlékání.

Čeká na zítřek. Až přijede Jack. Bože můj, už aby bylo zítra! Nemůžu uvěřit, že jsem se konečně dočkala. Po tom ukrutně dlouhém čekání a stýskání. A potom, co jsem kvůli jeho návratu musela protrpět. Ale zítra se mi všechno vrátí.

19. Nastavit si budík

Ještě jednou se vyspím a Jack bude tady!