Kapitola první
Jak by vám asi bylo, kdyby vás někdo nechal sedět v restauraci
a čekat? Bylo by vám trapně? Byla byste nervózní? Zuřila byste?
Julie cítila to všechno najednou. Trčela sama u stolu pro dva
v trendy baru v Soho jako bolavý palec, rozpačitě pokukovala po hodinkách
– pomalu půl osmé! – a snažila se ignorovat soucitné pohledy
okolních dvojic. V duchu plánovala Willovu vraždu. Že ji
někdo nechá čekat, to už by bylo samo o sobě dost zlé, ale ji tady
nechal sedět její přítel.
Čekala už půl hodiny, což se nezdálo dlouho, když se stočila na
pohovku a dívala se na reprízy Sexu ve městě – v jedné chvíli jdou
úvodní titulky a Sarah Jessica Parkerová se nese v tylové sukýnce po
newyorském chodníku, a než se nadějete, je konec a běží reklama.
Jenže to se nedá ani v nejmenším srovnávat s tím, když sedíte v luxusním
podniku ve West Endu, na nohou zbrusu nové střevíčky na
jehlách a na sobě šaty, co by měly mít vespodu našitou cedulku Pozor,
nenosit bez doprovodu! hned vedle upozornění, že je nutné je chemicky
čistit. Oblékla se tak, aby upoutala Willovu pozornost, ne pohledy
řidiče taxíku, dělníků na rohu s tvrdými helmami a stejně tvrdou
erekcí a kravaťáků u baru.
Julie dopila zbytky zteplalého koktejlu, kterým se bar pyšnil jako
svou vyhlášenou specialitou, a pohrávala si s myšlenkou, že si ho dá
ještě jednou. Nevěděla, čím se zabavit – olivy, které jí naservírovali
jako pozornost podniku, už měla dávno v sobě, a to olivy přímo nesnášela,
odporné nahořklé hnusy. Evening Standard už přelouskala
od začátku do konce, poslala esemesky všem, na koho si vzpomněla.
Teď byl čas se rozhodnout. Buď, anebo? Buď si objedná další sklenku
a dá Willovi deset minut k dobru, nebo vyrazí domů, postaví kastrol
s vodou na sporák a nabrousí nože.
Zuřivě bodala brčkem do poslední kostky ledu. Cítila se naprosto
v právu, v tuhle chvíli byla hodně v pokušení zvolit variantu nože.
Místo toho ale udělala to, co udělá každá žena ve chvíli emoční krize.
Zavolala nejlepší kamarádce.
Jako naschvál se ozvala hlasová schránka. „Dovolali jste se do
Trudy Bernstein Designs… po pípnutí zanechte vzkaz…“ Následovala
mailová adresa, pevná linka a číslo mobilu a pak elektronicky
odpípaná komplet I’m Every Woman od Chaky Khan, která jako by
hrála celou věčnost. Konečně se ozvalo pípnutí vyzývající k zanechání
vzkazu. „To jsem já, zvedni to,“ zasyčela Julie.
Věděla, že je Trudy doma a sleduje telefon. Nedělala nic jiného od
chvíle, kdy se před třemi týdny seznámila se svým novým objevem,
Fergusem. Ne že by se mu vyhýbala. Právě naopak, prahnula po tom,
aby se s ním zase viděla. Jenže nechtěla, aby to on věděl. Byla přesvědčená,
že musí předstírat nedostupnou, a chtěla, aby ji Fergus považoval
za chladnokrevnou, nezávislou ženu s hektickým společenským
životem, ne hromádku nejistot, co sedí každý večer doma
přilepená k telefonu a čeká na jeho zavolání.
Julie se pokoušela skrývat před zvědavými pohledy ostatních hostů,
přitiskla si mobil ke rtům, nahrbila ramena a zanořila se do hlubin
svého pláště jako Titanik. A zkusila to znovu: „Trudy, tohle je vážně
důležité…“ Škemrající hlas zakolísal, když se pohledem střetla s překvapivě
zarostlým číšníkem, opírajícím se o bar. Škubla sebou – jeho
vodu po holení Kouros cítila i na tu dálku – a zanořila se ještě hlouběji
pod beránčí límec. „Kristepane, Trudy, já vím, že tam jsi…“
„Jak jsi to věděla?“ ozval se uraženě udýchaný hlas. „Můžu klidně
být na nějakém divokém večírku, cpát do sebe drogy po hrstech a zapíjet
to nekonečným proudem šampaňského, zatímco mě okouzlují
desítky nádherných chlapů…“
Julii stačilo slyšet Trudyin nezaměnitelný newyorský přízvuk, a už
cítila, jak její paniku odplavuje nekonečná úleva. Ani ji nenapadlo, že
by pro ni proud Trudyina neurotického monologu mohl někdy znamenat
takovou úlevu. „Jenže ty na žádném večírku nejsi,“ přerušila ji.
Ťala do živého.
„Bože, to ti moc děkuju. Vážně je potřeba mi připomínat tu příšernou
skutečnost, že jsem single, sedím doma v teplákách a sjet se můžu
leda tak dětským aspirinem, co mi zbyl v lékárničce?“
Trudy se zarazila, najednou si uvědomila to ticho na druhém konci.
„Julie? Jsi tam ještě?“
„Nejsem si jistá. Můžu mluvit?“
Následovalo vzdychnutí. Trudyina zlost vyprchala stejně rychle,
jako vzplála. „Ach, bože. Omlouvám se, Jules. Co se děje? Neříkej
mi, že ses zase pohádala s Willem.“
„Ještě ne.“
„Neměli jste dneska vyrazit na tu večeři, co jste tak dlouho plánovali?“
„Taky jsem si to ještě před chvílí myslela.“
Ta odpověď vyrazila Trudy dech. Po nekonečně dlouhé odmlce,
kdy si Julie užuž myslela, že se spojení přerušilo, se Trudy vrátila
řeč. „To nemůžeš myslet vážně!“ Trudy se uměla moc pěkně vtělit
do Johna McEnroea na Wimbledonu roku 1981, když chtěla.
„Slyšíš snad, že bych se smála?“ sykla Julie podrážděně.
„A kde teď jsi?“
„V té restauraci.“
„Tak to mě podrž! A to jsi tam úplně sama?“ vyjekla Trudy.
Julie zaváhala. Zavolat Trudy možná nebyl tak dobrý nápad, jak
se zdálo před chvílí. Jestli si myslela, že se jí uleví, tak to byla na
omylu.
„A kde sakra Will vězí?“
„To netuším.“
Ozvalo se další „Tak to mě podrž“ a Trudy k Juliině nelibosti pokračovala:
„Co to s ním je, že takhle blbne? Chová se jak kretén!
Myslela jsem, že to dneska má být velká záležitost! Kristepane, vždyť
se na to těšíš celý tejdny…“
„Měsíce,“ opravila ji Julie. „Vlastně je to už půl roku. Nebyli jsme
spolu nikde od té doby, co si založil tu pitomou zahradnickou firmu.“
Přejela prsty po lemu šatů, které si koupila speciálně pro tenhle večer,
přiléhavé šaty ze svůdného malinově červeného hedvábí vyšívaného
drobnými kvítky, které zdůrazňovalo všechny správné křivky. Snažila
se přitom nemyslet na cenovku. „Pokud teda samozřejmě nepočítáš
párkrát kino.“
„No jistě že ne,“ souhlasila bez váhání Trudy. „Jako rande se to
nedá počítat. Dvě hodiny sedět v černočerný tmě. Tomu teda sotvakdo
řekne vyrazit si.“
„Will chodí do kina rád.“
„Nemusím znova opakovat…“ Trudy se zarazila. Uvědomila si
ticho na druhém konci a došlo jí, že ne, nemusí už nic opakovat.
Vlastně toho řekla až moc. Jako pořádná kamarádka by neměla Willa
dál očerňovat, i když ji to tak pokoušelo, když věděla, kolik úsilí Julie
do dnešního večera vložila – pořádně vyždímala kreditku v Bond
Street za oblečení na dnešní večer, navíc pěkná částka za kadeřníka
a kosmetičku, kvůli nimž navíc obětovala polední pauzu, k tomu další
dvě hodiny po práci ve fitku, nemluvě o čase, co strávila v šatně úpravou
vzhledu, na kterou by byl pyšný i Michael Jackson. Ne, Trudy
musí nabídnout útěchu, uklidnění, podporu v časech krize, zapomenout
na to, že by jí teď nic neudělalo větší radost, než kdyby mohla
Willa nakopat do prdele.
Rychle vzala zpátečku. „Koukni, jsem si jistá, že se každou chvíli
objeví s ocasem staženým mezi těma zatraceně hubenýma nohama.“
Křečovitě se zasmála. I nahraný smích v televizi by zněl přirozeněji.
„Kdy jste se měli sejít?“
„V sedm.“
Trudy obrátila oči v sloup. „Už je půl osmý.“
„Já vím,“ zamumlala Julie nešťastně. Vrhla další nadějeplný pohled
ke dveřím, ale opětse střetla jen s očima zarostlého číšníka, co jí v jednom
kuse civěl na prsa nacpaná v nové podprsence od Markse & Spencera,
koupené speciálně pro tento večer. Posté proklelaWilla do pátého
kolene a přitáhla si kabát těsněji k hrudi jako neprůstřelnou vestu.
„A zkoušela jsi mu volat?“ vyptávala se Trudy, aby dala najevo
konstruktivní přístup.
„Padá to rovnou do hlasové schránky.“
„Nechala jsi mu vzkaz?“
„Počítá se za vzkaz vřískání ‚Ty zmetku‘?“
Trudy se pochmurně zasmála. „V tom případě jsi mu řekla, co jsi
říct chtěla. Takže co budeš dělat?“
„Na to jsem se chtěla zeptat tebe,“ vzdychla Julie.
Trudy věděla, co by na jejím místě udělala ona, ale to byl i důvod,
proč její vztahy (povšimněte si množného čísla) končily krachem a Juliin
vztah (a všimněte si jednotného čísla) ne. Pokusila se o dospělý
nadhled. „Hele, Will má určitě pádný důvod, proč nepřišel…,“ odml-
čela se, pokoušela se přijít na něco rozumného. Čelní srážka? Plicní
embolie? Její představivost jela na plný plyn, ale naštěstí si rychle připomněla,
že i když je Julie teď na Willa strašlivě naštvaná, možná není
nejlepší nápad připomínat jí, že by tu mohly být nějaké stavy ohrožující
život. „Myslím, že bys mu měla dát ještě čtvrthodinku…“
„A když nepřijde ani pak, tak co dál?“
„Tak přijď ke mně. Objednáme si nějakou čínu.“ Tohle byla typická
Trudy. Na všechny nesnáze měla jednoduchý recept, jídlo.
„Tady na rohu dělají skvělou.“
„Nemůžu se dočkat.“ Julie věděla, že by měla projevit aspoň trochu
vděčnosti, ale těšila se na romantický večer, jak bude jíst lahodné,
i když drahé jídlo z velkých bílých talířů a cítit, jak jí do hlavy pomalu
stoupá šampaňské. Představa, jak sedí v Trudyině bytě v Hampsteadu,
kde táhne zpod oken, a cpe se jarními závitky nasáklými olejem
a sladkokyselým vepřovým z hliníkového tácku, k čemuž má na
výběr dietní kolu nebo kafe, ji nijak nelákala. Slíbila, že Trudy ještě
zavolá, zavěsila a kývla na číšníka. Cítila, jak padá do jámy deprese,
takže si radši objednala další sklenku. Koneckonců, je teď přece
happy hour. Podívala se na hodinky.
Dobrá, tak vydržím ještě pár minut… a pak ať si mě nepřeje.
Will přimáčkl sáček s čajem ke stěně popraskaného hrnku, aby
z něj dostal poslední kapky, a potom ho i se lžičkou hodil do výlevky.
Okamžitě se ponořil do vody na mytí, teď už vychladlé, bublinky saponátu
dávno pohltil mastný kruh po indickém jídle, pevně lnoucí
k okrajům bílého porcelánového dřezu. Dnes byla řada na něm, aby
umyl nádobí, ale jako obvykle to odkládal, dokud byl v bytě poslední
kus čistého nádobí – dokonce i omáčník, který dostal od mámy, využil
jako misku na polévku –, a teď se plnému dřezu nedokázal postavit.
Zrovna přišel z práce, má všeho po krk. Udělá to později.
Skopnul z nohou špinavé boty, čímž po podlaze rozhodil zaschlé
hrudky bláta, vzal hrnek a odvlekl se do obýváku. Jako vždycky se
mu zachytila ponožka o hřebík vyčnívající z podlahy. Neměl ale sílu
vzít kladivo a zatlouct ho. Měl toho plné zuby. V obýváku se skácel
na gauč a nohy si slastně natáhl na stolek před televizí. Julie ho
vždycky nutila, aby se doma převlékl z pracovního, zvlášť teď, kdy
vyhodili tolik peněz za novou plyšovou pohovku z Habitatu, ale co
Julie nevidí, o tom neví.
Nebyl zvyklý být doma sám. Když před chvílí přišel domů, překvapilo
ho, že tu nikdo není. Co si založil firmu Dig It Designs, pracoval
většinu dní až do večera a Julie už bývala doma, když přišel. Voněla
tu vařící se večeře, z obýváku byla slyšet televize. Ale dnes tu byla
jen tichá temnota. Nejspíš zapomněl, že dnes také pracuje dýl, pomyslel
si a zašátral kolem polštářů po dálkovém ovladači. Nebo třeba
šla k Trudy. Ale stejně, mít byt na chvilku sám pro sebe není tak
špatné, napadlo ho. Konečně našel ovladač – seděl přímo na něm.
Začal lovit mezi kanály. Samá nuda, obvyklé seriály a sváteční programy.Ale
počkat, copak je tohle? Top Gear? Rázem měl jasno. Vedle
architektury byla jeho vášní rychlá auta, zvlášť sporťáky. Obrazovku
už zaplnil Jeremy Clarkson a jeho pestrobarevný svetr. Moderátor si
to svištěl půvabnou anglickou krajinou v nadupaném kanárkově žlutém
sporťáku se staženou střechou, řezal jednu zatáčku za druhou.
Jeho hlas zanikal v řevu šestnáctiválce, ale Willovi to nevadilo. Nad-
šený svým objevem se usmál, napil se čaje a rozložil se na pohovku.
Musel usnout, uvědomil si, když se s leknutím probral.
Krucinál!
Otřel si pramínek slin, který mu vytékal z koutku. Kolik je? Omá-
mený spánkem se posadil, rozlil hrnek, který si vybalancoval na
klíně. Kruci! Zuřivě otíral plyšové polštáře rukávem svetru, snažil se
setřít kapky čaje dřív, než po nich zůstanou neodstranitelné skvrny.
Do prdele, do prdele, do prdele!
Až na zář linoucí se z televize byla v bytě tma. Will rozsvítil a podí-
val se na hodinky. Půl osmé. Kde může Julie být? Takhle pozdě domů
nikdy nechodí. Pohled mu padl na popelník, kde ležela nedokouřená
cigareta. Protože doma nebyl nikdo, kdo by mu připomněl, že se chová
jako čuně, vytáhl zapalovač a zbytek cigarety zapálil. Vstal a zamířil
k oknu, otevřel ho, zaclonilsi oči a zamžoural do deštivé tmy.Vyhlížel,
jestli ji neuvidí, jak se rychle blíží k domovu. Na ulici však bylo skoro
prázdno, jen na zastávce se před deštěm schovávalo několik opozdilců.
Na druhé straně ulice se dopravní policisté vesele vrhali na řidiče, kteří
zaparkovali na dvojité žluté čáře v bláhové naději, že je zapnutá vý-
stražná světla ochrání, než nakoupí víno k večeři.
Zamračil se, zavřel okno a ve skle přitom zachytil svůj odraz. Nevypadal
moc utěšeně. Pomačkaný. Utahaný. Rozcuchaný. Pytle pod
očima. Oblečený jako vandrák. Krucinál, vypadá příšerně. Měl by
se osprchovat, potřeboval ostříhat… rukama si přejel po strništi na
tváři… a taky oholit. Otočil se z profilu a prozkoumal siluetu, vtáhnul
břicho a zase ho povolil. Trochu mu nad páskem džínsů přetékalo.
Kristepane, vypadám, jak kdybych byl těhotnej. Není divu, že mi
Julie občas říká, že cítí, jak kope.
Ochranářsky se po břiše pohladil. Potřebuje to jen pár výprav do
fitka, pár sedů lehů a bude mít pekáč buchet jak Beckham. Vlastně
by mohl jít hned dneska, trochu si zaposilovat, proběhnout se na
pásu… Zívnul, vydechl oblak dýmu a prsty si prohrábnul pramínky
špinavě plavých vlasů, ještě vlhkých od deště. Ale co, zítra je taky
den, koneckonců už je docela pozdě a Julie může být každou chvíli
doma. Což mu připomíná…
Vytáhl ze zadní kapsy mobil a ohlédl se po nabíječce. Baterka se
vybila někdy kolem oběda. Možná mu Julie nechala vzkaz, že se
zdrží v práci. V břiše mu zakručelo. Celý den nejedl. A teď měl hlad
jako vlk. Třeba by jí mohl zavolat a poprosit ji, aby cestou domů koupila
nějaké hotové jídlo.
Poháněný představou smaženého kuřete po indicku se pustil do
hledání nabíječky, prohledával police nacpané ohmatanými průvodci
Rough Guides a jeho sbírkou cédéček – obaly od nich byly dávno
poztrácené –, Juliiným stohem časopisů, které se nesměly vyhodit,
i když některé byly už z devadesátek, a změtí rámečků na fotky. Ne,
v těch hromadách nic nebylo.
Kleknul si a obhlédnul smotek kabelů pod televizí. Byla tam
spousta věcí, ale mezi zástrčkami, prachovými koulemi a dávno zapomenutými
cédéčky konečně našel, co hledal. S úlevou do ní zastr-
čil mobil a přitom si všimnul papíru pod kávovým stolkem. Napadlo
ho, že je to leták s nabídkou pizzy až domů, nebo nabídka jednoho
z těch otravných knižních klubů, co vždycky vypadne z nedělních
novin.
Za normálních okolností by papír nechal, kde byl – uklízení nepat-
řilo k jeho silným stránkám –, ale přemohla ho zvědavost, zvedl ho.
Vlastně to nebyl kus papíru, byla to obálka a na ní bylo napsané
jeho jméno. Zíral na ni. Musela spadnout z krbové římsy. Musela ji
tam dát Julie. Aby ji otevřel, až přijde domů z práce. Sám.
Na jednu šílenou chvíli uvažoval o tom, co bude dělat, jestli je to
dopis na rozloučenou, ale pak tu myšlenku zahnal. To je nápad, pomyslel
si. Oni dva mají vztah pevný jako skála. Co na tom, že se poslední
dobou párkrát pohádali, kdo se nehádá? Zasmál se nad absurditou
té myšlenky a roztrhl obálku.
Ostré zvonění jeho mobilu ho skoro vyděsilo. Podíval se na displej:
hlasová schránka. Zvedl telefon a ramenem si ho přimáčkl k uchu.
Neosobní hlas mu oznámil, že má jeden vzkaz.
„Ty mizero!“ zaječel mu do ucha Juliin hlas.
Co to, sakra… Will se zarazil, něco se mu rozsvítilo v hlavě jako
stowattová žárovka. Vzpomněl si. Neříkej mi, že je to dneska. Neříkej
mi, že je to dneska. Měl jsem s ní jít na večeři…
Podíval se na pohlednici, kterou právě vytáhnul z obálky. Při pohledu
na srdce na přední straně mu to jeho spadlo až někam ke kotníkům.
Dorazila ho dvě děsivá slova.
Šťastného Valentýna.
A do hajzlu.
Will zasténal. Byl ve sračkách ne po kolena, ale až po uši.