No, tak teď jsem vyrostla. A pořád nic. Stále hledám. Sáhnu do kapsy pro dvacetidolarovou bankovku a podám ji Johnovi. „Máš těch pětasedmdesát centů?“ zeptá se mě. Čeká s nataženou rukou. Viď, že si děláš legraci? Nedělá. „Hm… jo, mám,“ zamumlám a zanořím prsty do kapsičky v peněžence. Ne abyste si mysleli, že jsem kopie Renée Zellwegerové. Nepotřebuju muže, abych se cítila jako celý člověk. Mám práci, sama si platím nájem, mám i elektrické pomocníky a dokonce je umím ovládat. A jestli vás napadlo i tamto, tak na to přece hračky na baterky jsou, ne? Podám Johnovi drahocenné centy. A oněmím úžasem. Začne je přepočítávat. Ani tohle mě nepřipraví o touhu po staré dobré romantice, kterou se to v knížkách jen hemží. Nepřestávám snít o tom, že jednoho dne potkám muže, který se mnou zamává tak, až se mi podlomí kolena a srdce se mi rozbuší. Bude to tmavovlasý, krásný, věrný muž s vybraným chováním, který na sebe bude dbát, nebude mu cizí smysl pro humor a určitě bude mít rozložitou mužnou hruď, abych měla kam položit hlavu… Zatím čekám a za poslední rok jsem absolvovala hned několik katastrofálních schůzek za sebou. Jo, vím, že každý někdy absolvuje děsivé rande. To je naprosto normální. Řekněte samy, dámy, která z nás nikdy nepoznala slizouna, totálního nudu nebo bezohledného sobce (omezte rejstřík podle svých zkušeností, já poznala všechny)? Jasně že to patří k životu svobodné děvy, každé z nás se to jednou musí stát. Když to ženu potká dvakrát, je to docela pech, ale když máte takových zkušeností celou řadu…

Z fleku vám můžu vyjmenovat čtyři:

• Bart měl jisté „potíže s intimitou“. Přeloženo do lidštiny se se mnou odmítal vodit za ruku, protože to bylo „moc intimní“. Ale že po mně chtěl, abych se s ním hned na prvním rande dívala na porno, mu přišlo normální.
• Aaron nosil bílé kovbojské boty. To je samo o sobě šílenost. Pak jednou zrušil rande na poslední chvíli, protože údajně měl moc práce, takže já jsem nelenila, vyrazila do kina a tam ve tmě v poslední řadě svítily krásné bílé botky. Se zájmem jsem se na ně zadívala a vida, koukaly z nich Aaronovy nohy. Zrovna strkal jazyk do krku své nové známosti.
• Pak přišel na scénu Daniel, sympatický bankéř z židovské rodiny. Pozval mě k sobě na večeři, jenže zapomněl dodat, že vařit a dělat nám společnost bude jeho maminka. Pardon, řekla jsem maminka? Beru to zpátky, čarodějnice. Po pěti chodech a třech hodinách do nebe vychvalování, jak je Danielek úžasný, jsem utekla těsně před tím, než matinka vytáhla jeho alba z dětství.
• A teď je na řadě John neboli pan Galantní…

„Co kdybychom si to někdy zopakovali?“ zeptá se v okamžiku, kdy opouštíme restauraci. „No –“ hlesnu a užasle otevřu pusu, ale nic víc ze sebe nevyrazím, protože John pustí dveře, a kdybych je nechytila loktem, nejspíš bych chytila ránu do obličeje. Pan Galantní si toho ani nevšimne, už je totiž na chodníku a zapaluje si cigaretku. Mnu si naražený loket a neochotně se šourám za ním. Do chladného večera se mi z vyhřáté restaurace zrovna nechce. Co bych taky čekala, je prosinec a i v New Yorku teploty klesají docela hluboko pod nulu. „Co děláš v pátek?“ zeptá se. Tázavě zdvihne obočí a potáhne z cigarety. Ten má ale nervy. Kristepane, co mám říct? Zaváhám. No tak, Emily, ty jsi dospělá, on je dospělý. Zvládneš to. Řekni mu to na rovinu. A co mu mám říct? vypískne ve mně ustrašený hlásek. Že bych si radši vypíchla oko vidličkou, než s ním šla na druhé rande? „Ehm, víš…,“ spustím přiškrceným hlasem. Zarazím se uprostřed věty, protože mi foukne kouř do tváře. „Mám hodně práce,“ plácnu to první, co mě v té zoufalé situaci napadne. Mám moc práce na to, abych ztrácela čas s takovým pitomcem jako ty, pípne ten hlásek znovu. Pípne? Ječí jako šílený. „Máš fofr s večírky, co?“ Tak ráda bych byla upřímná, věřte mi. Proč by měl uniknout pravdě díky chabé výmluvě? Proč bych měla brát ohledy na jeho pocitečky? Co ta chudák holka, která je teď na řadě a zatím nic netuší? Musím mu to říct, je to moje povinnost. Je to sobecký hulvát. Navíc hulvát s nastřelenými vlasy.

Jo, přesně tak. Pán má nastřelené vlasy. Pátravě si je prohlížím. Pod světlem lampy jsou na té jeho blýskavé lebce parádně vidět řádečky miniaturních tečiček. Pořád nevěříte? Ano, v zoufalé snaze zamaskovat probouzející se plešku si nechal nastřelit háro. Jenže navzdory tomu, že mě naštval, vyhraje lítost. Hele, Emily, pobízím se, nebuď mrcha. Chlap v jeho stavu si zaslouží pochopení a vlídné zacházení, ne odsouzení a kritiku. Odhodlaně polknu a pokusím se o úsměv. „Hm, tak nějak,“ přikývnu a protočím oči v sloup, abych mu beze slov sdělila: „Uf, jsem z těch večírků úplně vyřízená.“ Jak se tak pozoruju, měla bych být oskarová herečka, a ne vedoucí svérázného malinkého knihkupectví v SoHo. Po pravdě řečeno jsem byla na večírku jen jednou. Pořádala ho Společnost ortodontistů a já tam šla s rýmou. Celý večer jsem popíjela Coldrex a s pár lidmi probírala svůj zkřížený skus. V půl desáté jsem už byla zachumlaná ve své postýlce. Úžasná zábava. „Ráda jsem tě poznala,“ dodám mile. „Já tebe taky.“ Johnovi se viditelně uleví. Cítím, jak mě polévá příjemné teplo. Vidíte, co dokáže pár milých slov. Mám pocit, že jsem udělala dobrý skutek, a jsem na sebe pyšná. Chybí mi jen svatozář. Dosavadní úspěch mi dodá odvahu, takže ještě dodám: „Jo, ty nastřelené vlasy jsou super.“ „Nastřelené vlasy?“ vyvalí na mě oči. Do háje, opravdu jsem to řekla nahlas? „Ehm… ne, promiň, chtěla jsem říct pizza. Pizza byla super.“ Cítím, jak rudnu. Ze všech sil se snažím, abych se mu znovu nepodívala na vlasy, ale znáte to, zrovna teď mě přitahují magnetickou silou. Ne, to ne. Nedívej se tam, Emily. Emily!! Samozřejmě nastává trapné ticho. Oba se tváříme, jako by se nás netýkalo. Prohlížím si kůžičku kolem nehtů. Když si John myslí, že si ho nevšímám, nenápadně po sobě pokukuje v okně restaurace a uhlazuje si vlasy. Připadám si jako bestie první třídy. Je mi hrozně. Mám se mu omluvit? Nemám? John se tváří jakoby nic, naposled potáhne z cigarety, odhodí ji na zem a rozdrtí podpatkem. Pak se vrhne na mě. Panebože, ne, to se mi zdá. Tohle musí být zlý sen.

Není. Zkoprním. Mám pocit, jako bych se ocitla ve zpomaleném filmu. Skloní se ke mně, zavře oči, otevře pusu, vystrčí jazyk a teprve teď mi dochází, že si moje pokusy o jemné zacházení vysvětlil jako vybídku k pokračování. Naštěstí (nebo spíš naneštěstí?) jsem v uplynulém roce absolvovala tolik nepodařených schůzek, že jsem si pilně vycvičila reflexy, takže v posledním okamžiku ladně ucuknu. Jeho rty se mi přilepí na tvář a sjedou mi na ucho. Docela mi ho poslintá. Fuuj! Trhnu sebou, ale chce to víc síly, než jsem si myslela, protože mě mezitím stačil obejmout kolem pasu a drží se mě jako klíště. Po mém dalším ucuknutí od sebe odskočíme a jeden na druhého hodně vyjeveně koukáme. „Aha, chápu. Vezmu si taxík,“ vyštěkne a vrazí ruce do kapes těch svých kalhot s puky. „Jo, já taky,“ přidám se roztřeseně a rukávem si utřu poslintané ucho. Zase se odmlčíme. A oba vyhlížíme taxi. Po několika děsivě trapných minutách konečně zahlédnu staré dobré žluťoučké autíčko s rozsvíceným majáčkem. Přijíždí k obrubníku, zastavuje, já si oddychnu a chci otevřít dveře. John je rychlejší. Jsem příjemně překvapená. Konečně se v něm probudil gentleman! Trochu mi zjihne srdce, a když otevírá dveře, poctím ho prvním upřímným úsměvem večera. Možná jsem se v něm spletla. Třeba není tak hrozný. Bez váhání nastoupí a zabouchne za sebou dveře. Ještě vystrčí hlavu z okýnka. „Díky za pěkný večer,“ zavolá na mě. „Hezké svátky!“ „Hele!“ zaječím na něj. „Tys mi ukradl –“ Pneumatiky zahvízdají, vůz se odlepí od obrubníku a nabírá rychlost. Opuštěná stojím na chodníku a sleduju, jak taxík mizí ve tmě. Mám pekelný vztek. Něco se ve mně zlomí a cítím, že se mi do očí derou slzy. Několikrát zamrkám, abych je zahnala. Páni, co mě to bere? Chovám se jako trdlo. Vždyť to byl výstavní idiot! Nerozhodilo mě to, jsem klidná, úplně klidná. Popotáhnu, zajedu rukama do kapes a vydávám se k zastávce metra.