Prolog
Benátky, Itálie, 1999
Letní vedro vytváří ve vzduchu vlnící se opar a Benátky skrz něj vypadají jako oživlý obraz od Canaletta. Nad pastelově barevnými domy s odlupující se omítkou a omšelou elegancí se tyčí bazilika svatého Marka. Vaporeta houkají, centrem města proudí davy turistů. Po náměstí pobíhají děti, obratně se proplétají mezi lidmi a plaší holuby. Muži v dobře padnoucích oblecích a designových slunečních brýlích pokuřují v kavárničkách. Průvodce s deštníkem energicky líčí skupince německých turistů historii města.
A pak tu je zamilovaná dvojice, on a ona. Líně se procházejí po kamenné dlažbě. Ona ho drží za džínové boky, on ji objímá kolem nahého pihatého ramene. Ona líže zmrzlinu a směje se jeho vtipům, on potahuje z cigarety, mává rukama a dělá obličeje.
Tak to jsem já a Nathaniel. Před hodinou jsme vylezli z postele a neděli v Benátkách trávíme jako každou neděli v Benátkách: pijeme espresso, dáváme si zmrzku a bloumáme v uličkách, které křižují spleť kanálů.
Jsem tu celé léto, ale pořád se ve městě nevyznám. Přejdeme náměstí, zatočíme za roh, pak za další a ještě za jeden, až se ocitneme na tržišti, kde se prodává pestrobarevné muránské sklo a benátské masky.
„Co tahle?“
Otočím se k Nathanielovi. Vybral masku a přiložil si ji na obličej. Je pokrytá zlatými flitry a dozdobená spoustou růžového peří. Nathaniel se pateticky ukloní.
„Sluší ti,“ vyprsknu.
„Děláš si ze mě srandu?“ Sundá ji a zamračí se.
„Z tebe? Nikdy!“ Tvářím se, jako by mě něco takového v životě nenapadlo. Zašimrá mě peříčkem na nose.
„Říkal jsem si, že by se líbila mámě.“ Vrátí masku a najde jinou. Má groteskní obličej s prasečíma očkama a dlouhým nosem, křivým jako skoba. „A tahle?“
„Ta ne, radši vezmi tu první. Fakt,“ dodám a otřesu se.
„Určitě?“
„Určitě.“ Snažím se napodobit jeho americký přízvuk, ale můj manchesterský původ mě zradí. Vydám ze sebe prapodivný skřek. Nathaniel se rozesměje.
„Co bych si bez tebe počal?“ usměje se na mě. „Ale na tom americkém přízvuku bychom u tebe měli zapracovat.“
„Rozhodně je lepší než tvoje anglické pokusy!“ bráním se.
„Když myslíš,“ mrkne na mě rozpustile, popadne mě do náručí a umlčí mě polibkem. „Bylo to hodně hrozný?“ zeptá se mě se zkroušeným výrazem.
„Příšerný,“ přikývnu s předstíranou vážností. Nathaniel se otočí ke stánku, aby zaplatil masku.
Stojím na pražícím slunci a spokojeně se usmívám. Pozoruju Nata, jak se s cigaretou v ruce snaží usmlouvat cenu s majitelem stánku.
Pohledem nepřítomně kloužu po tržišti. Nic nepotřebuju, všechny dárky už mám nakoupené – ale podívat se můžu, ne? Jeden stánek mě upoutá. Je trochu stranou, schovává se ve stinném rohu. Vlastně to ani není stánek, jen skládací stolek. Vlastně mě zaujal starší muž, sedící za ním na židličce. Má obnošený klobouk, na konečku nosu mu silou vůle drží brýle s masivními černými obroučkami.
Něco si prohlíží ve světle lampy. Nechám Nathaniela jeho osudu a jdu zjistit, co ten muž dělá.
„Buon pomeriggio come sei bella oggi,“ pronese a zvedne hlavu.
Stydlivě se usměju. Jazyky mi nikdy nešly. Po čtvrt roce v Benátkách, kde studuju renesanční umění, jsem si rozšířila slovní zásobu italštiny na „prosím“, „děkuju“ a „Leonardo da Vinci“.
„Inglese?“
„Ano,“ přikývnu a pohlédnu mu do očí.
Zlověstně se mu v nich zablýskne. „Co tu dělá taková krásná dáma jako vy sama?“ Usměje se a odhalí zuby zežloutlé desítkami let kouření. Natáhne se k popelníku pro hořící doutník a neuspěchaně z něj potáhne.
„Nejsem tady sama,“ zavrtím hlavou a ukážu na Nata, který čeká, až mu prodavač zabalí masku. Strčí ji do podpaží a vrací se ke mně. Automaticky mě obejme kolem ramen.
Muž uznale pokývá hlavou. „Á, to je nádhera být mladý a zamilovaný.“
Vyměníme si s Natem pohled a rozpačitě se usmějeme. „Mám přesně to, co potřebujete.“
Otočíme se k němu. Podává nám drobný předmět, která připomíná starou minci.
Nechápavě se na něj podívám a usměju se. „Ehm… děkujeme.“
Nějakou dobu mi trvá, než mi to dojde. Chce nám dát peníze. Opravdu vypadáme tak uboze? Dobře, jsme studenti a Nate v těch roztrhaných džínách nevypadá nic moc. I moje šaty zažily lepší dny, ale stejně. „Ne, děkujeme, jsme v pohodě,“ namítnu rychle. Popadnu Nata za ruku a hodlám ho odvléct pryč, ale muž položí minci na takové malé zařízení a obratně ji přepůlí.
Do obou půlek prorazí dírku a každou z nich provlékne koženou šňůrku. Vítězoslavně je rozhoupe a podá nám je. „Pro vás,“ oznámí nám s úsměvem. „Jste jako ta mince,“ dodá. „Poloviny jednoho celku.“ Zadívám se na zubaté hrany polomincí. Připomínají mi dílky puzzle. Samy o sobě jsou jen úlomky, ale společně vytvářejí smysluplný celek. „Páni, to je romantika,“ zamumlám pro sebe a kouknu na Nathaniela. Pobaveně si mě prohlíží. Zaskočí mě. „Tobě to nepřipadá romantické?“ vyjeknu a rýpnu ho do žeber.
„Jasně že jo,“ zasměje se. „Vždyť pořád říkám, že jsi moje druhá polovička, ne?“
„Stojí jen tři tisíce lir,“ ozve se muž.
S očekáváním k nám natahuje dlaň.
„I romantika něco stojí,“ pronese Nathaniel pobaveně a zaloví v peněžence.
Hm, já si myslela, že ten muž je romantik tělem i duší, a on se nám zatím celou dobu jen snažil něco prodat. Připadám si trapně. Jsem trapná. Než ale stačím cokoli namítnout, Nathaniel podá muži bankovku a už si jednu šňůrku navléká na krk.
„Vidíš? Od téhle chvíle nemůžeme být jeden bez druhého,“ dobírá si mě a zavěsí mi na krk druhou půlku mince. „Půjdu tam, kam půjdeš ty.“ Jeho vtipkování na mě nezabírá, nálada mi klesá pod bod mrazu. Za pár týdnů se musíme vrátit každý do své školy. Děsí mě to. Od prvního dne, kdy jsme se poznali, odpočítávám dny, které nám zbývají do odjezdu. Pak budu bez něj.
„No tak,“ pronese Nate něžně a obejme mě. Došlo mu, na co myslím. „Zvládneme to i na dálku,“ uklidňuje mě. „Budeme si psát, budu ti volat…“
V myšlenkách zabloudím do svého bytečku v Manchesteru. Nemám pevnou linku, natož mobil. Dopisy v knížkách vypadají romanticky, ale v opravdovém životě vám nevynahradí chvíle, kdy tomu druhému zaboříte tvář do jamky pod krkem. Už si nebudeme v neděli odpoledne ujídat pistáciovou zmrzlinu z velkého poháru, nebudeme se smát tomu, že se Natovi nedaří anglický přízvuk.
„Snad jo,“ přikývnu a tvářím se, jako bych to myslela vážně. Sice nechci kazit hezké chvilky přemýšlením o budoucnosti, ale stejně se nade mnou vznáší jako velký černý mrak. Jako by se nemohla dočkat, až si na mě zgustne.
„Pokud budete chtít být spolu, dokážete to.“
Otočím se k muži. Pátravě nás pozoruje.
„To není tak jednoduché –“ namítnu, ale skočí mi do řeči.
„Je to naprosto jednoduché. Chcete být spolu?“
Nathaniel nakloní hlavu, jako by o tom se vší vážností přemýšlel.
„Hm… Co myslíš?“ dobírá si mě. A já mu žertem dám ránu do břicha.
„Aha, to asi bylo ano.“ Usměje se a podívá se na muže.
„V tom případě…“ Muž nedopoví, pokrčí rameny a potáhne z doutníku.
„Každý žijeme někde jinde,“ vysvětlím mu.
„Kde?“
Nathaniel mě přitiskne k sobě. „Lucy v Anglii –“
„A Nate je z Ameriky,“ dopovím za něj.
„Ale teď jste v Benátkách,“ odpoví s naprostou samozřejmostí. „Tady se nemusíte loučit. Můžete spolu zůstat navěky.“
Milý chlapík, říkám si. Takový ten staromódní romantik.
„Kéž by.“ Přinutím se k úsměvu a stisknu Natovi ruku. „Bohužel to nejde.“
Ital se k našemu překvapení rozesměje. „Proč by ne? Takový nesmysl!“ vykřikne a plácne dlaní do stolu. „Vy neznáte pověst o Mostě vzdechů?“ Nathaniel svraští obočí. „Myslíte ten most tady v Benátkách?“ „Ano, přesně ten.“
„Proč? Co se v té pověsti říká?“ zeptám se zaskočeně.
Muž se odmlčí, jako to dělá kouzelník, který počká na virbl a teprve po jeho doznění vytáhne z klobouku králíka. Oba napjatě mlčíme. Muž nás chvíli napíná.
„Ta pověst je známá na celém světě,“ pronese vážně. Nasadí důvěrný tón plný úcty, jakým mluvíme v kostelech a muzeích. Mám co dělat, abych se nerozesmála. „Říká, že když se milenci na gondole při západu slunce políbí přímo pod mostem za znění kostelních zvonů…“ „Moc nám to neusnadňuje,“ zašeptá mi Nathaniel do ucha rozpustile, ale odstrčím ho.
„Ano?“ pobízím muže, aby pokračoval. „Co se stane?“
Muž znovu potáhne z doutníku a vydechne oblak kouře. Rozplyne se mu před tváří jako kouřová clona. Muž se opět odmlčí a pak se mi zadívá do očí. I v tom vedru mi po zádech přeběhne mráz. Cítím, jak mi na pažích naskákala husí kůže. Nakloní se ke mně a zašeptá: „Budou se milovat navždy. Zůstanou spolu napořád a nic je –“ Pohledem sjede na Nathaniela a pak znovu na mě. „Nic je nikdy nerozdělí.“
„Nic?“ zašeptám sotva slyšitelně.
„Niente,“ přikývne přesvědčivě. „Zůstanete spolu navěky.“
Nervózně se zasměju a přitisknu si minci k hrudi.
„Líbí se vám?“ zeptá se muž a kývne bradou k přívěsku.
„No… Ehm… Ano…,“ vykoktám a prudce ucuknu rukou.
Usměje se a vrátí nám drobné. Když si je od něj beru, letmo se mě dotkne drsnými prsty.
„Grazie,“ zašeptám jedno z mála italských slov, které jsem se naučila.
„Prego.“ Bodře se usměje a cvrnkne do lemu svého klobouku.
Nathaniel mě obejme kolem pasu a otočíme se k odchodu. Po pár krocích na nás stařík zavolá: „Niente, pamatujte!“ Ohlédnu se za ním.
Jenže on tam není. Pohltil ho dav. Připadá mi, jako by se prostě rozplynul.