Ucítím, že mě někdo šťouchl do zad. Dochází mi, že naskočila zelená. Vstanu a pajdám přes přechod. Okamžitě mě s sebou strhne proud lidí, kteří spěchají na autobus, vybavují se s někým po telefonu, kouří cigárka a usrkávají kafíčko. Všichni se derou na druhou stranu, tlačí se, strkají do druhých, narážejí jeden do druhého. Do lýtka mě udeří kufřík. Vyjeknu bolestí. Ani nevím pokolikáté si přeju, abych bydlela u moře, a ne v tomhle znečištěném centru města a pekla, které už šest let nazývám svým domovem.

Nějak se dostanu na druhou stranu dřív, než zase naskočí červená, a belhám se dál po Marylebone Road. Upřímně řečeno, někdy mívám pocit, jako bych si celý život něco přála. Nejsou to přitom přání, která by mi změnila život – jako třeba potkat Brada Pitta při natáčení nového filmu kousek od svého bytu a zjistit, že chce, abych já, Heather Hamiltonová, hrála hlavní ženskou roli.
Takováhle přání nemám na mysli. Nemluvím o přáních, u kterých zavíráme oči a toužebně si představujeme, jaké by to bylo; házíme mince do kašny, potkáváme filmové hvězdy nebo hladíme Aladinovu lampu. Mluvím o obyčejných, nedobrodružných a v podstatě nudných přáních, která mi bezděčně proletí hlavou asi desetkrát za den. Podle mě totiž přání nemají s kouzly pranic společného, jsou součástí každodenního života.

Je to třeba přání, abych si odpustila ten obří koláč. Najednou mi dojde, že v ruce držím prázdný obal. Píchne mě osten viny. Dobře, koupila jsem ho v obchodě se zdravou výživou, byl na regálu vedle sušených meruněk a hnědé rýže, ale koho se tady snažím obelhávat? Pochopitelně vím, že to není superzdravé jídlo. Mrknu na výživové hodnoty. Tohle jídlo a zdravé? Mělo by na něm být varování před zdravotními riziky. Víte vůbec, kolik tuku je v ovesném koláčku? Rychle zmačkám obal a vrazím ho do kabelky. Jako obvykle hýří nepořádkem, který ustavičně tahám s sebou: vyteklé propisky, tampaxka, pomáda na rty se ztraceným víčkem, takže je celá zanesená od drobečků všeho možného. Aha, ještě pár cedulek z elektronické váhy z drogerie, abych nezapomněla, kolik vážím.

Tím se mi připomnělo další přání. Když jsem si o polední pauze šla do drogerie pro tampony, neodolala jsem a vlezla na váhu. Přála jsem si, aby mi oznámila, že vážím bez pár kil šedesát, a ne šedesát a pár kil k tomu.
No dobře, byla to tři kila. Ale tolik určitě vážilo oblečení. Vtáhnu břicho a spěchám po hlavní třídě. Když nad tím tak přemýšlím, mám tolik přání, že si všechna asi ani nepamatuju. Vezměme si třeba posledních čtyřiadvacet hodin. Kdybych je měla všechny napsat, byl by to seznam jako hrom…

Přeju si, abych:

• včera zůstala doma a nechodila s nejlepší kamarádkou Jess na karaoke.
• nezačala pít tequilu.
• nezačala kvičet písničku od Barbry Streisandové Woman In Love a radši se pode mnou otevřela země a spolkla mě. Hrůza, bylo to falešné a ještě jsem u toho měla zavřené oči.
• neposlala bývalému příteli, kterého nesnáším, tu esemesku, když jsem ve dvě ráno konečně dorazila domů.

Při té vzpomínce by mě trefil šlak. Poslat esemesku je jedna věc, ale ten obsah je něco úplně jiného.

• si na záchodě v práci nemačkala pupínek na bradě.

Bohužel jsem to udělala a on si pak na podporu pozval pár dalších kamarádů.

• nepronesla ten komentář v metru. Jedna ženská tam totiž z Cosmopolitanu předčítala článek o vícečetném orgasmu a ve chvíli, kdy všichni zmlkli, jsem plácla: „A co to vlastně má být?“
• včas dostala upozornění, že ke třicátinám sice dostanu dárky, ale nikdo mi automaticky nepřibalí vzletnou kariéru. (Ono to takhle fakt nefunguje?)
• mohla říct, že všichni muži trpí premenstruačním syndromem.
• v metru vždycky měla volné místo. A aby nebyly fronty v supermarketu. A abych měla volné parkovací místo před svým bytem.

Znáte ten vtip o tom, že ženy neumějí parkovat, protože muži jim namlouvají, že dvacet centimetrů je takhle daleko? (Ukážete spojený palec s ukazováčkem.) Nedávno jsem ho vyprávěla sousedovi ze dvaačtyřicítky. Hned poté co jsem vmáčkla svoje auto za jeho nové BMW. Samozřejmě jsem do něj nacouvala. Nepřekvapilo mě, že se nezasmál.

• vyhrála ve sportce.

To je zapeklité přání, protože jsem si ještě nikdy nekoupila sázenku. Ale právě to se mi na přáních líbí nejvíc. Nemusejí být realistická.

• nikdy nemusela prožívat „den blbec“, když mi nejdou učesat vlasy.
• si včera, právě když mi instruktor jógy pomáhal do stojky, neuprdla.
• dokázala vypít osm sklenic vody za den

Pane jo, osm sklenic! Taková nuda, vždyť voda nijak nechutná.

• poznala muže, k jehož koníčkům patří mytí nádobí, monogamie a předehra.

Ne aby si liboval v přidělávání nepořádku, podvádění a v tom, že mi točí s bradavkami, jako by to byla tlačítka na autorádiu a on se fofrem snažil naladit oblíbenou stanici. S Danielem, mým bývalým, to ale nesouvisí. Ani s ničím jiným.

• už nikdy nemusela předstírat orgasmus. (Už chápete, proč mě na přáních baví, že nemusí být realistická?)
• se mohla spolehnout na to, že informace na krabičkách krémů proti vráskám nelžou.
• měla jistotu, že v čokoládové zmrzlině Häagen-Dazs nejsou žádné kalorie.
• nevěřila prodavačce, že opálení jako ze Saint-Tropez doladím doma a že základem úspěchu je celotělový peeling.

Mrknu na nohy a vzpomenu si na ty oranžové pruhy. Jako zahradní lehátko.

• si táta nevzal tu příšernou mrchu.

Jmenuje se Rosemary a je živoucí důkaz toho, že jedovaté macechy nejsou jen výplody pohádek.M

• si nepůjčila od bráchy Eda ten jeho iPod, když jsem zrovna šla na inliny.

Taky jsem se nemusela tvářit jako mistr světa, když jsem zkoušela couvat. Rozmázla jsem se na záda jak dlouhá, tak široká. Drobný detail: rovnou na iPod. Takže to odnesl.

• nemusela prožívat situace, kdy mi u kasy v supermarketu při platbě neprojde Visa karta.

To by bylo samo o sobě dost ponižující, natož když mě nějaký vedoucí „doprovodil“ do takového miniaturního kamrlíku, vzal nůžky a přestřihl mého blýskavého, pružného kámoše napůl „podle instrukcí banky“.

• si včas uvědomila, že to prodavač ve videopůjčovně kousek od nás myslel ironicky, když mi jako klasiku nabídl romantickou komedii s Madonnou Trosečníci.

Hvííízd. Slyším provokativní pískání a zvednu hlavu. Jde ke mně pár dělníků a vyzývavě mi koukají na prsa. Hned si připíšu další položku na seznam přání:

• měla podprsenku.

Svěsím hlavu a snažím se kolem nich projít jako by nic. Nevšímej si jich, Heather. Nedívej se jim do očí. Pořád jdi a tvař se, jako bys je neviděla. Ještě pár krůčků a máš to… Hlavně klid. Vidíš, nejsou tak hrozní. „Ahoj, kotě, jak se mají tvoje bradavky?“

• všichni dělníci měli miniaturní penisy.

Zrudnu jako rajče a mažu dál. Dělám, jako bych se dívala na hodinky, abych se na ně nemusela dívat. Dokonce i vidím, kolik je hodin. Sakra.

• nepřišla pozdě na akci s Brianem. V deset na radnici.

Je totiž za deset minut půl jedenácté. Zabije mě.

Na schodišti před radnicí stojí štíhlý, atraktivní prošedivělý muž v elegantně šedém obleku. Člověk by mu tipl pětapadesát, ale je mu o deset víc. Na podpatcích vzorně naleštěných bot se kývá sem a tam. Podívá se na hodinky, pak se rozhlédne ulicí, povzdychne si a začne si prohlížet knoflíkovou dírku na saku. Růžový karafiát pomalu vadne. Muž si s ním nervózně pohrává.
To je Brian. On mě sice kvůli přelidněné ulici nevidí, zato já na něj mám hodně dobrý výhled. Chudák, stojí tam v obleku tak sám, všichni na něj koukají, u nohou má hromádku konfet. Někteří kolemjdoucí na něj vrhají soucitné pohledy. Nevnímá je, má moc práce se sledováním času. Nakonec z náprsní kapsy vyloví mobil. Otevře ho, ukazováčkem neohrabaně stiskne pár tlačítek a přitiskne si telefon k uchu. Jsem zhruba sto metrů od něj. Slyším známý tón. Zajedu rukou do tašky a nahmatám nokii. Sotva ji vyndám, přestane zvonit. Zatraceně. Vytáhnu ji celou, samozřejmě i s hands-free. Kabely jsou jako vždycky omotané kolem celého telefonu. Kouknu na displej. Zmeškaný hovor. Vytočím hlasovou schránku. „Máte jednu novou zprávu.“ Čekám, co se z ní dozvím, a mezitím zuřivě mávám na Briana, jenže stojí zády ke mně. Zapaluje si cigaretu.